NELINKA-7
Strááááášně dlouho jsme tu nebyli.Písař Pája mněl problémy se svojí nožkou.Bral opiáty,silné léky.Lítal po doktorech a nakonec v dubnu 2012 mu vyndali po dese hlezna 2 šrouby a dráty ,a přes patu mu dali švýcarský hřeb.No to dopadlo,začal brát silnější léky proti bolesti a vůbec se to nehojilo.Nakonec 30.8.2012 mu nožku amputovali pod kolenem a v současné době se léčí pahýlek pod kolenem,aby se tam mohla dát protéza.V té době,kdy ležel v nemocnici-tak i jeho syn si zlomil kotník.Je to vidět na fotkách,které jsme přidali do galerie.Byli jsme mooooc rádi,když nás navštívili Petr se Zuzkou-mají Sisílka a Čírinku.Taky tam vidíte ten slavný švýcarský hřeb,co mněl Pája v noze.Taky moje nové škrabadlo,Pája mi ho upravil-no je super.Velké plochy,kde se válím a odpočívám.A moje nové fotky,vážím pomalu 7 kg.Holt-jsem sibiřka,žádné ořezávátko .Panička Jája píše knížku o zvířátkách,které mněli.Ukázka je v mém deníčku a tady budeme postupně zveřejňovat další pokračování.
A TOTO JE PŘÍBĚH NAŠICH MILÁČKŮ,TAK JAK ŠEL ČAS.
Život uprostřed živlu
Ráda bych se s Vám pro začátek představila. Jmenuji se Jana a je mi právě dnes 42 let. Tak nějak jsem si řekla, že je to právě vhodná doba, kdy se můžu podělit o své zážitky se živlem zvaným „ kočičí společenství“.
Ač jsem vášnivá milovnice detektivního žánru, začínám v sobě vidět spíš než zaujatou intelektuálku, otrokyni a au-pair sílu ke svým chlupatým koulím.
Už jako malá jsem kočky považovala spíš za divokou zvěř, která Vás spolehlivě přehlíží a připustí zájem o Vaši osobu pouze, jen když se jí to hodí, Proto jsem o kočkách v dospělosti věděla, že pijí mléko, loví myši a mňoukají.
Kočky můj život zaplňují teprve 3 roky, ale i to stačí na napsání této malé, skromné knížky.
I.
Mé začátky s chovem:
Byla to pro mě velmi ponurá doba, kdy, jelikož jsem depresivní typ, utápěla jsem se (musím podotknout, že nerada) v samotě a dobrovolné izolaci od lidí. Mým jediným společníkem v té době byl můj věrný přítel Charlie. Oba jsme statečně snášeli samotu a báli se jakéhokoli zvuku, jako byl zvonek u dveří, bouchající dveře aut apod. Reakce na zvuky byly jednoznačné: někdo zazvonil a my oba svorně mlčeli, nehýbali se a toužebně očekávali, že si to příchozí návštěva rozmyslí a nebude se tvrdošíjně dobývat k nám domů. Tato naše společná mánie dospěla k takové dokonalosti, že jsme nechtěli vpustit ani ty, co s námi bydlí.
Teď Vás seznámím s mou rodinou:
manžel Pavel, ale my mu všichni říkáme Pája
dcera Lenka
syn Vojta
pes Charlie, s tím neurotikem se už tak trochu znáte.
Výše uvedení lidé mě milují a proto se rozhodli s depresí mou a psa něco udělat.
II.
Příchod tygra
Jednoho dne, kdy deprese pevně seděly na mých bedrech, přijel Pája dříve domů a položil mi na klín malou černou šelmu. Já i pes jsme se zděsili, ale kotě, kterému se okamžitě začalo říkat „Mikeš“ se tvářilo mile. Vzali jsme ho tedy do klubu zoufalých v domnění, že nebude trhat naši partu a podřídí se našim hýčkaným depresím. Velmi záhy nás vyvedl z omylu, že zrovna jeho bude bavit náš stereotyp a tím bylo celodenní dívání se na velmi ztišenou televizi v poloze ležícího střelce.
III.
Seznámení se s prostředím
Po prvním uvítacím ceremoniálu nám ihned předvedl, kdo tady bude teď velet. V první fázi si obhlídl a označkoval byt. Poté již z prázdným močovým měchýřem nám dal hlasitě najevo, že by chtěl najíst. Musela jsem se tedy zvednout, slušně se obléct a vyrazit do obchodu na nákup potřebného vybavení a krmiva. Koupila jsem vše o čem jsem byla přesvědčená, že toto hlavně potřebuje. Koupila jsem mléko, granule, konzervy. S tímto nákupem jsem si myslela, že sklidím kočičí ovace. A zde jsem pochopila, jak jsem se z poznatky o kočkách z dětství mýlila.
Do misky jsem mu nalila mléko a zcela unešeně jsem pozorovala, jakou má Mikeš žízeň. Rychlost s jakou mléko vypil byla obdivuhodná, ale rychlost s jakou mléko druhým koncem to černé tělíčko opustilo byla přímo neuvěřitelná. Když šlo mléko tlamičkou tam, vonělo, když šlo opačným koncem ven, tak vůni, kterou mělo, to raději nebudu komentovat, ale okna byla dost dlouho otevřená. To mě znechutilo, ale řekla jsem si, že až se uklidní, tak to půjde.
Druhý pokus byli granule. Seděl u misky a smutně koukal na ty různé barvy a tvary. Zkoušel pár granulí vzít do tlamičky, ale vzápětí je vyplivnul. Seděla jsem u misky s ním a brečela, že umře hlady. Rodina zasedla k nám na zem a společně přesvědčovali Mikeše, že toto je lahůdka, kterou kočky milují. Nezabrali ani názorné ukázky Vojty, který se tak zabral do předváděčky, že třetinu misky skřoupal on sám. A nic. Kotě smutně sedělo dál. Zvědavost přivedla k sedícímu kruhu lidí i Pinďu (Charlie). Přišel k misce a bleskurychle nalepil svůj jazyk na granule a spokojeně je sežral. Kotě ještě smutnější si lehlo k prázdné misce a usnulo. Zvedli jsme se ze země a začali studovat obal granulí. Můj chytrý muž po půlhodince čtení radostně zvolal: „ bodejť by to žral, když jsou to granule pro dospěláky.“ Potřebuje granule, které jeho malá tlama a zoubky budou schopné sežrat.
Kotě jsme nechali spát a potichu se proplížili ven a hurá znovu do obchodu. Tentokrát jsme hypermarket objeli obloukem a hledali zvířecí prodejnu. Tu jsme našli a hrdě vstoupili. Po hodinové přednášce jsme odcházeli obtěžkáni taškami se vším, co náš novousedlík k životu bezpečně a neomylně potřebuje. Zde nám bylo vysvětleno, že kravské mléko nikdy – neboť způsobuje urputný a páchnoucí průjem. Vidíte vážení, taky omyl dětství. Dostal tedy kočičí mléko, které bohužel stojí skoro tolik jako celá kráva. Kočičí mléko 190,- Kč a kravské mléko 9,- Kč. Vidíte sami ten cenový rozdíl, ale co už, Mikeš je přeci náš. Dále jsme se vybavili granulemi světoznámých značek, že máme zkusit co mu bude chutnat. Dále jsme obdrželi paštičky a kapsičky s masíčkem, kočičí záchod s kamínky (parfémovanými), aby měl Mikeš své vlastní WC. Balík peněz, co jsme tam nechali, nás překvapil, ale smířeni se svým svědomím a pocitem zodpovědnosti, jsme se celí šťastní vydali k domovu. Po návratu domu jsme kotě nenašli tam, kde leželo, než jsme odjeli. Lekli jsme se, aby se s ním nevyřizoval účty náš Pinďa, Začalo bezhlavé hledání Mikeše. Po hodině chaotického hledání jsme unavení a zoufalí padli na zadek. Chvíli jsme mlčeli a pak začali vymýšlet systém hledání. Na papír jsme rozepsali, co, kdo prohledá.
Z ničeho nic se najednou uprostřed obýváku zjevil Mikeš a hlasitě na sebe upozornil. Celá šťastná jsem ho vzala na klín a muchlala se s ním. Křik nepřestával a já pochopila, že mé lásky se nenají.
Slavnostně jsme nasypali granule, já připravila dle návodu mléko. Mikešek se váhavě připlížil k miskám z nerezu a my tiše, jak pěny, sledovali jestli jsme se trefili do té správné značky granulí. Přiblížil se a začal očuchávat granule, najednou zaujal předpisový postoj a začal žrát. Zavládlo rodinné veselí a dokonce jsme bouchli šampus. Teď si určitě normální člověk řekne, to jsou blázni, takové cavyky s jednou kočkou. Ať si to myslí, my měli radost z toho, jak jsme šikovní.
Mezitím manžel nachystal WC a teď jsme čekali, jak nám prodavačka sdělila, že na WC trefí úplně sám. Dali jsme toaletu na viditelné místo, tak abychom viděli případný úspěch. Musím podotknout, že jsme po celou dobu neměli zapnutou televizi a ani jsem si to neuvědomovali.
Pak přišla ona vytoužená chvíle, trefil se, vykonal potřebu, řádně zahrabal a hrdě odkráčel. Ihned jsme věděli, že máme doma geniálního kocourka. Nemáme, umí to všechny kočičky, ale za ten pocit si to myslet, to stojí.
Celé odpoledne jsem se opravdu nenudila. Přišel večer a my mysleli, že Mikeš po celodenním stresu, půjde spát. Bohužel nám předvedl, že kočka je noční zvíře a dravec. Ožil a chtěl si hrát. Ale jak? Když my to ještě ani neumíme? Začala fáze výuky, ne, že bychom učili my jeho, začal náš výcvik. Jako by to kotě vědělo, že já a pes jsme ty sedící deprese a obtěžoval tedy nejvíc nás dva. Psa neustále prohánělo bytě a nenechal ho ani minutu ležet. Tak zoufalý Charlie hledal útočiště u mě, ale taky neuspěl. Jen se ke mně přiblížil, že si jako lehne, byl v tu ránu Mikeš na gauči a otravoval ho svým kousáním tak dlouho, až ho opět dostal do pohybu. Mě zase nutil tahat po zemi provázek s myškou a nutil mě s ní rychle chodit, no teda spíše běhat po bytě. Den skončil totálním vyčerpáním mým a psa. Manžel a syn měli blažený úsměv na rtech, že se konečně našel někdo, kdo nás dva zvedlo z gauče a donutil k pohybu. Do té doby jsem trpěla nespavostí, od této chvíle se těším až upadnu do postele.
Mikešek ulehl na náš gauč a já s mužem jsme taky zalezli do postele. V domnění nastalého klid jsme si ani nečetli, abychom spící kotě nerušili světlem. Pohled na stočené kotě, byl pohled pro bohy. Zhasli jsme a pomalu usínali. Když jsem byla tak říkajíc v limbu, ucítila jsem ostrou bolest na chodidle. Bohužel mám zvyk strkat nohy ven z postele a Mikeš to pochopil jako výzvu k nočním hrátkám. Vše co vyčnívalo z postele se stalo předmětem jeho lovecké vášně. Pro mě tedy velmi bolestivé vášně. Po hodině nájezdů a útoků a mnou neustále se maskujících už jakýchkoli částí těla ho lov přestal bavit a konečně mě nechal až do rána spát.
Tak to byl uvítací den, kterým jsem byla vtažena do kočičího světa.
Když k nám Mikeš ve stáří asi tří měsíců zavítal, byl podzim, ale pro mě tím začalo šťastné a barevné období mého života. Dostala jsem dokonce chuť chodit na procházky do přírody s naším Pinďou. Velmi zvolna a opatrně jsme se dostávali ze skořápky deprese a začali poznávat život z té lepší a hlavně pozitivní stránky.
Dny plné nečekaných okamžiků a srandy začali ubíhat mnohem rychleji. Než jsme se nadáli, proskotačili jsme se až k přípravě na naše první Vánoce s Mikešem.